Gudrun byla na cestě už třetí den. Byla hladová a ke Skalistým horám jí zbývaly ještě dva dny chůze. Krajina kolem voněla zlátnoucím obilím, které se topilo v rudých paprscích zapadajícího slunce. V té vůni se však neslo ještě cosi dalšího. Jemný pach dřeva a pečeného masa. Rozhlédla se a všimla si slabého proužku dýmu nalevo od sebe.

Přidala do kroku a za pár minut našla malé stavení skryté za blízkým kopcem. Nestihla ani zaklepat, když si jí všimla postarší baculatá hobitka. Chvíli na sebe polekaně koukaly, než žena překvapeně pronesla: „Copak tě sem přivádí?“ „Jsem Gudrun. Cestuji k horám, ale potřebovala bych trochu jídla. To, které jsem koupila v Patově, bylo zkažené. Zjistila jsem to teprve na cestě.“

Žena si ji ještě chvíli prohlížela, ale pak pokrčila rameny a řekla: „Co mám s tebou dělat. Hlady tě umřít nenecháme. Pokud ti stačí trocha ovesné kaše a voda, něco se tu určitě najde.“ Večer tak trpaslice strávila ve společnosti hobití rodiny. Dostala kaši se skořicí a příslib toho, že může přespat. Za to slíbila svou pomoc se setnutím starého stromu druhý den. Později večer se proto vydala ke stodole, vylezla na žebřík pod střechu a našla si tam nejtemnější kout. Svlékla si svou prošívanou zbroj, složila ji pod hlavu a ulehla ke spánku.

Spala sotva hodinu, když ji probudil tlumený dusot kopyt na cestě. Jezdci museli zastavit někde u domu. Slyšela hlasité rozkazy jednoho z nich, ale nerozuměla jim. Kdesi zvenku se ozvalo hlasité zadunění. Poté se vzduchem rozlehl zoufalý výkřik hobitky Bruny a pláč jejich dětí. Zároveň se s hlasitým skřípotem otevřely i dveře stodoly. Dovnitř vešla postava s pochodní, následována několika dalšími stíny.

Gudrun na nic nečekala. Opatrně popadla sekeru a posunula se nad vetřelce. Poté skočila dolů a toporem své zbraně zasáhla jejich vůdce do hlavy. Ještě než se odporoučel k zemi, vyrvala mu Pochodeň a strčila jí do sudu u vrat. Ozvalo se zasyčení a celá místnost se ponořila do tmy. Gudrun to nijak nevadilo. Její nepřátelé se však ve tmě chvíli potáceli jako bezhlavé slepice. Bavila se tím. Uštědřovala jim rány do podbřišku nebo je tahala proti dřevěným trámům. Pak ji však jeden z nich zasáhl mečem a nechal ji na paži hlubokou ránu. Za to si okamžitě vysloužil ránu sekerou do břicha. Byla instinktivní, ale smrtící. Skřek umírajícího stačil k tomu, aby se ostatní rozeběhli k siluetě dveří. Venku na útěku křičeli cosi o vraždícím stínu. O chvíli později pak za zvuku kopyt zmizeli ve tmě. Gudrun si jich však nevšímala a chvatně vyrazila k domu. Hobit Maty byl v bezvědomí na zemi. Jeho žena a děti stály nad ním a plakaly. Trpaslice ho prohlédla, polila ho vodou a přivedla zpět k vědomí. Pak si ovázala ránu a mrazivým hlasem pronesla: „Měla bych jít, než ublíží někomu dalšímu.“